Tuhle větu mi kdysi řekl jeden kluk. Jako výtku se třemi vykřičníky!!! Kočky působí záhadně a člověk nikdy neví, co si o nich myslet. Přesto jejich společnost vyhledává už tisíce let.
S kočičími zenovými mistry žiju víc než polovinu života a už nikdy, opravdu nikdy, nechci žít bez nich. Nedělím svět na psí a kočičí. Ale jsou to právě kočky, kdo mi do života přinesl radost a lásku v těch nejtěžších chvílích. Když jsem se potácela na dně, stačil jediný pohled na kočky a na jejich pomalé pohyby. Potrhané srdce se začalo zacelovat.
Kočky dokážou být i pěkně rychlé. Vše dělají ve znamení přítomnosti a svého požitku. Když se jim zachce, prolenoší celý den. Ve vteřině se ale dokážou proměnit v divokého predátora. Kde je ten plyšák, který se před chvílí rozvaloval na pohovce? Najednou kolem vás „Salonlöwe“ (líbí se mi tenhle německý výraz pro kočky, protože vystihuje jednu z jejich tváří) prosviští jako nebezpečná šelma a předvede svůj nejkomplikovanější skok, něco jako trojitý odpíchnutý rittberger.
Kočky mě zkrátka okouzlují svou nevyzpytatelností a trávím s nimi hodně času. Zahrnovat kočky láskou a být kočkovitá je naprosto v pořádku!
