Některé události vás prostě donutí zpomalit a všechno hodit za hlavu. Třeba, když dostanete košík ovoce. Vypeckovat skoro černé bobule plné šťávy a uvařit marmeládu mi najednou připadá jako ta nejdůležitější věc na světě.
Začátkem prázdnin v telefonu cinkne zpráva. Kamarádka nestíhá zavařovat a rozdává ovoce z vlastní zahrádky. Na malé pražské zahrádce stojí dvě višně, jedna raná odrůda, druhá pozdní. Višním je přes padesát let, kůra stromů je zvrásněná, nese známky času a čilého života hmyzu všeho druhu. Višně mi připomínají dvě stařenky, vědmy s dlouhými vlasy, unavené a štědré.
Ani višeň nazmar
Ať se co nejvíc úrody zpracuje! To je zákon, který mi od dětství vštěpovala babička. Chudá dělnická rodina jako ta naše, zavařovala každé léto ovoce a zeleninu místo dovolené. Všechno z malé zahrady na konci vesnice se muselo sklidit, do lesa jsme chodili na houby, na borůvky a maliny.
Při zpracování višní obracím každou kuličku v ruce několikrát, opatrně vyndám pecku, ruce zalité višňovou krví. Odměřuji krystalový cukr a v největším hrnci míchám marmeládu. Vypeckování zabere hodně času, ale to zdaleka není všechno. Je zapotřebí přinést sklenice ze sklepa, vypláchnout je horkou vodou, osušit čistou utěrkou. Marmeládu vařím jen krátce, horkou tekutinu opatrně nabírám a přelévám do čistých sklenic. Dílo pořád není u konce. Je nutné skleničky opatrně vložit do zavařovacího hrnce a sterilizovat minimálně po dobu dvaceti minut, uf.
Končím s marmeládovou brigádou pozdě, celý dům už spí. V noci se mi zdá o višních.