Poslední den v roce myslím na smrt. Na to, co odešlo samo a bez ptaní, na to, co nechám odejít. A smrt je přítomná v rozhovoru s kamarádkou i v prostoru, kterým procházíme. Když překonáváme kamenné moře, zavětřím pach zdechliny, zkaženého masa ve fázi rozkladu. Nedaleko je posed a já vidím pytláka, jak narychlo vyvrhává vnitřnosti a zahrabává je nedbale do země. Půda je pokrytá tlejícím listím, tou nejvíc pomíjivou částí stromů, která se podřizuje rytmu ročních období, narodí se a uhyne během jednoho cyklu a stává se vrstvou nadřazeného celku – lesa.
Když se přibližujeme k vrcholu, vzduch se pročistí. Přítomnost lidí, jejich křik a touha po obyčejných radostech života zabydlí horu, co pod povrchem skrývá mrtvá těla zvířat a snad i rytířů.
Takový byl Silvestr 2022 na Velkém a Malém Blaníku, loni jsem obdivovala penízovky sametonohé na Ronově.