Sedím v ambitu kláštera benediktýnek na Bílé Hoře. Je poslední červnový den, je večer a já čekám, až začne představení Divoký kosatec. Lípy omamně voní. V ten moment si uvědomím, že jsem letos nestihla natrhat lipový květ, který považuju za jeden ze základů každoroční vlastní bylinkové směsi. Jsem tak opojená vůní, že přestanu myslet na všechno, co jsem nestihla. Představení pod širým nebem začíná.
Přes noc na lípu zapomenu a probudím se do dalšího dne. Vydám se na běžné pochůzky a nedaleko domu míjím rozkvetlou lípu, jedinou v dlouhém stromořadí. Ostatní stromy odkvetly, z květů se vyvinuly zelené kuličky. Zastavím se, ztratím se v čase a znovu se nechám unášet vůní. Natrhám několik hrstí květů a listenů, ze kterých odpadává zlatý pyl. Nevěřila jsem, že letos stihnu natrhat lipový květ. V momentě, kdy úkol vzdám, se vracím domů nečekaně obdarovaná lipovým květem.