…je všude.
Místa, kde potkávám krásu, se různí. Živoří na lesních cestách nebo mezi odpadem, v ostružiní na okraji města. Drolí se ve skalách, leží u vody a svou nevyžádanou přítomností ruinuje mou naivní představu o měřítkách krásy.
Dříve totiž, na základě mylných přesvědčení z dětství, jsem se domnívala, že pouze puncovaná, oštemplovaná krása dokáže vyvolat pocity libé, estetické, pocity takzvané krásy. Hodiny jsem chodila po galeriích a obdivovala vystavené skvosty, skláněla se před katedrálami nebo obdivovala broušené kameny a kovy na klenotech. Ale pocit iluminace se nedostavoval. Zahltila mě přesycenost.
Pomalu, v pozdějších letech, se začal náhle vynořovat jako spodní proud jiný smysl, smysl pro rozrůzněnost senzuality, smysl vnímat krásu i ošklivost v jednom. Dnes pozoruju okolí, které není na první pohled krásné, ale díky všímavosti se začíná proměňovat. Je to pro mě jeden z nejniternějších okamžiků. Navštěvuji galerie, muzea a chrámy v místech, kde je musím teprve objevit.