Blíží se konec sezony divoce rostoucích druhů česneku. Listy začínají žloutnout a hořknout, mezi zelenými plochami přízemní růžice se brzy vztyčí květ. Ale i ten se dá použít – třeba na ozdobu jídel. Je to definitivní příznak pokročilého jara, jehož postup nezpomalí ani příval chladnějšího počasí.
Jsme přímými svědky přírodních procesů. Sami jsme součástí přírody, jejího jarního obnovování a stahování každou zimu.
Koloběh života nezastaví vůbec nic a nikdo. Uvědomuji si to každý rok, když pozoruju natažené holé černé větve zubožené zimou. Připomínají ruce lamentující čarodějnice, naději na obrodu dávají jen pučící pupeny. Odkud se v rostlinách bere síla začít znovu, probudit se po dlouhé době spánku a vstát? A kde má hledat sílu člověk?
Troufám si říct, že sílu může načerpat právě v pozorování přírody. Ona se nevzdává, nastartuje, rozjede se vpřed. Pouto vzájemnosti a provázanosti je základním faktem, který nepotřebuje složitou argumentaci a realizace přátelství nevyžaduje žádné náklady. Stačí vyjít ven a rozhlédnout se s údivem.