Vypuklo to náhle před několika lety. Nechuť cestovat. Po období, kdy jsem cestovala ráda a toužila po životě v cizině, najednou přišlo uvíznutí.
Ležela jsem v mělčinách u břehu rybníka a nebyla schopná sebou mrsknout zpět do vody. Mnohem víc mě lákalo zůstat na suchu a otočit se do krajiny, kterou jsem znala. Abych objevila její další podobu. Třeba za svítání nebo při bledém světle úplňku. V cestování jsem hodně zpomalila, přestože mí nejbližší podnikají cesty na druhý konec světa.
Nelituju. Dočetla jsem se v Jungových knihách o změně, která je celkem běžná ve vývoji člověka. Přichází s věkem a životními zkušenostmi. Člověk přestane toužit po vzdálených zemích a začne pozorovat své blízké okolí. Začíná totiž víc vnímat sebe a svůj vnitřní život. Najednou už není nutné vyplout za dobrodružstvím na lodi astronautů. Hledat zlaté rouno a projíždět mezi Skyllou a Charybdou.
Většina symbolů byla odhalena a je třeba se na ně zblízka podívat.
Jsem na cestě nejdobrodružnější – do hlubin vlastního nitra.
